Boží jméno je v hebrejštině spjato s ideou času. JHVH je v podstatě sloveso BÝT zároveň v minulém, přítomném i budoucím čase. Jméno „Jsem, který jsem“ z příběhu o hořícím keři (Exodus 3) ve skutečnosti znamená „Budu, který budu“.
Dokonce ani to přesně neodpovídá biblické syntaxi. Ta ve skutečnosti nemá přesný minulý a budoucí čas podle pojetí času obecně užívaného v moderní době. Slovesné tvary občas podle kontextu čas přesahují a mění si místa.
I člověk, který je se studiem biblické hebrejštiny poměrně v začátcích, ví, že písmeno „vav“ přidané k bezprostředně následujícímu slovesu umožňuje tomuto slovesu přechod z budoucího času do minulého nebo naopak.
I to je příliš zjednodušené, v jistém smyslu však biblický text sleduje linii příběhu s tím, že slovesa mění svůj slovesně časový význam i význam pokračujícího a dovršeného děje a využívají slovesných podstatných i přídavných jmen podle vztahu k hlavnímu tématu.
Jméno JHVH naznačuje, že Bůh je Ten jediný věčný, že nezávisí na časových omezeních a nepodléhá jim. Bůh je první příčina. Bůh je Stvořitel. On je nezávislý. Vše ostatní na něčem závisí. On je absolutní. Vše ostatní je relativní.
A to zahrnuje i čas. Ten se mění podle Božích záměrů a přítomnosti. Čas je Mu poddán, existuje ve vztahu k Němu, závisí na Něm. Čas je stvořená soustava a nástroj v rámci Božího stvoření. Bůh může měnit čas i období (Daniel 2:21).
Bůh je silnější než čas. Jako může silákova paže ohnout lučiště pro přiložení šípu, dokáže i Bůh ohýbat čas, aby vyhovoval Jeho záměru. Jako mění obrovská planeta gravitační pole ve svém okolí, vnáší změnu do okolního času a prostoru i Hospodinova přítomnost.
Zní to sice na první pohled tajemně a iracionálně, ale odpovídá to Einsteinově teorii relativity. Čas i hmota se natahují a mění podle rychlosti světla. Jen světlo je absolutní, a to je fyzikálním ekvivalentem Boží přítomnosti. Moderní astrofyzikové se s biblickými metafyziky shodují.
Žije-li lidská bytost v normálních přírodních parametrech, podléhá časovým i prostorovým omezením. Zasáhne-li však Bůh, nebo když dotyčná osoba přejde do duchovní reality, lze tato omezení překonat.
Podle Mojžíše je pro Boha den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den (Žalm 90). Zrod vesmíru odstartoval takové budoucí množství hmoty, energie, rychlosti i světla, že měření času bylo zcela odlišné.
(Tím lze vysvětlit zdánlivý rozpor v načasování stvoření. Do objevu einsteinovské fyziky nedával čas v knize Genesis smysl. Spory kolem „mladé“ nebo „staré“ země lze nyní vyřešit Einsteinovým výkladem relativity času.)
Když byli proroci „v Duchu“, znamenalo to, že vystupovali ven z omezení daného přirozeným časem: že teď, v přítomnosti, viděli budoucnost – že díky neomezené Boží moci mohli zakoušet čas, jež přesahuje hranice přirozených omezení.
Jan byl v knize Zjevení „v Duchu“ (Zj 1:10). Viděl a zažil v té době události z nebeského úhlu pohledu. Za těchto okolností nebylo velkého rozdílu mezi minulostí, budoucností a přítomností. V přirozeném světě platí omezení; v duchu nikoli.
Před vzkříšením Ješua řekl, že on sám nezná čas Božího plánu (Marek 13:32), kdežto po vzkříšení řekl, že to nevědí jeho učedníci (Skutky 1:7).
Ješua řekl, že „přijde brzy“ (Zjevení 22:20). U Božího plánování může jít o zlomek vteřiny. My to načasování neznáme.
Jak hebrejština, tak řečtina mají pro čas dva výrazy. זמן z’man v hebrejštině a chronos v řečtině označuje pevně stanovenou časovou soustavu, hodiny a datumy. Hebrejské עת ‘ et a řecké kairos označují načasování události, ke které má dojít v daném okamžiku - „teď“.
Skutečnost, že v porovnání s věčnou přirozeností Boha je čas relativní, je velice významným principem. Setkáme se s tím v mnoha knihách, v mluvnici Bible, v moderní fyzice, ve jménu JHVH i v zážitcích proroků.
Proč o tom všem mluvím?
Vstupujeme do dob konce, o nichž mluvili proroci. Stejně jako Jan zažil cosi, co přesahovalo časové omezení, vyvstává i před námi nutnost porozumět převaze Božího Ducha nad časovými omezeními.
Kdo už někdy nepocítil, že „prostě nemáme dost času“? Časová tíseň může vyvolat frustraci, bezmocnost a zoufalství. Boží moc nám však pomáhá nebýt otroky svých rozvrhů. Naše časové možnosti jsou v Božích rukou (Žalm 31:16, Český studijní překlad).
Potřebujeme víru, abychom nežili v podřízenosti světským časovým tlakům, nýbrž ve svobodě ducha. Bůh nám může naše rozvrhy prodlužovat, měnit, zkracovat i nasměrovat. Připomeňte si, že slunce se zastavilo kvůli Jozuovi (Jozue 10:12, Český studijní překlad) a pro Chizkijáše se vrátilo zpět (Izajáš 38:8).
Do kteréhokoli okamžiku může vstoupit Boží přítomnost; může se stát něco, co má velký význam a dopad na věčnost. Chodíme-li v Boží poslušnosti, budou se časy kolem nás ohýbat a měnit v poslušnosti Ducha svatého. Co je nemožné u člověka, je možné u Boha (Matouš 19:26).
Některý okamžik může vypadat jako věčnost. A co vypadá jako „věčnost“, se může udát v okamžiku. Choďme s Bohem v jeho časové dimenzi; a pozvěme Boha, ať s námi vstupuje do našeho prožívání času.
