Když Mojžíš poprvé sestoupil z Božího ohně a dýmu na hoře Sinaj, aby dal Izraeli Desatero, lid se třásl strachem z Boží přítomnosti a také měl bázeň ze svatosti přikázání. Mojžíš jim řekl, ať se nebojí, ale zároveň, ať se bojí.
Cože?! To zní jako protimluv.
„Nebojte se! Bůh přišel proto, aby vás vyzkoušel, aby bylo zřejmé, že se ho budete bát a přestanete hřešit.“ (Exodus 20:20)
Obtížné není to, jak tento protimluv rozluštit. Nemáme se Boha bát v tom smyslu, jako kdyby nám bezdůvodně ubližoval nebo s námi nesmýšlel k našemu dokonalému prospěchu. Současně je však třeba vědět, že Bůh opravdu trestá hřích. Zdravý strach z trestu za hřích je jednou z motivací, proč nehřešit.
Tóra byla prvním stadiem sdělení, z nějž jsme měli vydedukovat, že jsme všichni zhřešili, že se potřebujeme kát a nalézt smíření a odpuštění. Poznání dokonalého mravního zákona nás tak vede k potřebě spásy. Ono odpuštění a smíření nalézáme v Ješuově oběti na kříži. Mojžíšova Tóra nás tedy vede k Ješuovu kříži. Tóra vykládá zákon; kříž přináší odpuštění našich přestoupení zákona.
Dvojakost onoho „bát se či nebát“ plněji vysvětluje Ješua u Lukáše 12:4-5, kde říká: „Nebojte se...,Ukážu vám, koho se máte bát...“
Podívejme se na tu dynamiku trochu hlouběji. Bible nás často a opakovaně povzbuzuje, abychom ser nebáli. Bůh je všemohoucí a přináší dobro – tobě. Jeho milost nás plní důvěrou. Jeho zaslíbení nás chrání a poskytují základ pro naši vítěznou VÍRU.
Často Bible také opakuje povinnost uchovávat si stálou bázeň před Hospodinem; tato bázeň je čistá a věčná (Žalm 19:10). Na těchto výzvách k bázni před Hospodinem můžeme založit své zasvěcení SVATOSTI.
Bůh očividně požaduje obojí – víru i svatost. Víra bez svatosti se zvrhne ve světáctví a tělesnost, svatost bez víry se zvrhne v náboženský nátlak. Spojení víry a svatosti nás proměňuje k Ješuovu obrazu. Tyto dva proudy myšlení se proplétají celým Písmem. Musíme brát vážně jak Boží milosrdenství, tak jeho přísnost (Římanům 11:22). V Písmu jsou zaslíbení i varování. Máme svítit jako slavná světla, současně ale vědět, že temnota přikrývá zemi (Izajáš 60:1-2).
Písmo často pojednává o jednom a tom samém z více stran. Pravda vypadá paradoxně, protože Bůh je svatý i milostivý. Mít co dělat se složitými a paradoxními pravdami je pro nás lidi obtížné. Ješua je živoucím vtělením pravdy: a je svatý i milostivý zároveň.
Boží láska nám ponechává svobodnou vůli, což už samo vytváří paradoxní situaci. Bůh je svrchovaný, volba je však na nás. Dvojí dynamika pravdy spočívá v propojení milosti a svatosti. V biblických knihách opakovaně nalézáme napětí mezi obojím.
Mnoho otázek zrcadlí napjatou situaci. Platíme daň císaři? Kamenujeme ženu přistiženou při cizoložství? Jak může nekonečný Bůh dlet naplno tělesně v lidské bytosti? Je Boží království v nebi nebo na zemi? Jsme politicky na pravici nebo na levici? Jsme pro léčebné očkování nebo proti němu? Opravdu trpí spravedliví? Jaká je povaha milosti a skutků? Bible nám říká, že spasení není z našich skutků (Efezským 2:9), k jejich konání jsme však stvořeni (Efezským 2:10).
Pravda má dvojí dynamiku. Ješua je příkladem dokonalé integrace paradoxu Boha a člověka.
Následujeme jej jako osobu. Principy Božího slova obsahují různé aspekty aplikace Boží pravdy.
Jsme povoláni ke skutečnému vztahu s Bohem. Vztah má co dělat s tou zvláštní skutečností, že osobnost člověka má různé aspekty. Naše víra, to není jen nějaké učení vyznačující se jedinou dimenzí; je to vztah s živým Bohem, který s námi komunikuje.
Naše víra zdánlivě zahrnuje protimluvy, protože Bůh je skutečná osoba, nikoli robot. „Pravda par excellence“ je živá osoba, nikoli soupis vzorců nebo papír, na němž jsou zapsána nějaká fakta. Chodit s Bohem znamená prožívat mnohostranný vztah se skutečnou Bytostí.
