Představa starozákonního Boha hněvu a oproti tomu novozákonního Boha lásky je zcela nesprávná. Veliká Boží láska a milosrdenství jsou v celém Písmu stejné, v obou jeho částech se také jeví jako spravedlivý a spravedlivě počítá všem. Největším svědectvím o tom, že mezi starozákonním a novozákonním Bohem není žádná roztržka, je kniha Zjevení.
Stále platí, jak velice Bohu záleží na spravedlnosti a jak spravedlivě se hněvá na ty, kdo se proti němu do nebe volajícím způsobem bouří a opovrhují jeho cestami. Stejně jako tomu bylo při potopě i v Sodomě a Gomoře, přijde celé lidstvo na poslední soud a Bůh jim skutkem ukáže svou znechucenost nad vzdorovitým zlem a zkažeností. Stále však platí, že vůči těm, kteří se k němu obracejí, dává přednost milosrdenství před soudem a přináší jim lásku a odpuštění. Svědčí o tom tento úsek:
„Tu jsem viděl jiného anděla, jak letí středem nebeské klenby, aby zvěstoval věčné evangelium obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku i národu. Volal mocným hlasem: ‚Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod.‘“ (Zjevení 14:6)
Kniha Zjevení přináší jak varování před Božím soudem, tak i jeho vyhlášení Dobré zprávy. A mnozí reagují. Zjevení 7 líčí nespočetný zástup ze všech ras, kmenů, národů a jazyků. Obdobně Zjevení 14 přináší v době, kdy se vše otřásá, velkou naději veliké žně. Z toho všeho vysvítá Boží láska a milosrdenství.
Ve Zjevení 14:17-20 dosahuje téma plnosti lidského hříchu, zkaženosti mezilidských vztahů i blížícího se hněvu a soudu svého konečného vyvrcholení. Hrozny jsou shromážděny do vinného lisu Božího hněvu. Podle Zjevení 14:17-20 sám Ježíš „bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího “ (viz též Skutky 10:42, Matouš 23:32, Genesis 15:16).
Bible ukazuje, že Bůh je Bohem úžasné lásky, soucitu, trpělivosti, odpuštění a milosrdenství vůči každé lidské bytosti a celému svému stvoření. Je však také Bohem spravedlnosti. Jeho láska je soucitná, požaduje však zákon setby a žně a umožňuje, aby naše skutky přinášely vystřízlivění a ovoce. Lze jej obměkčit pokáním - „žádná jeho nevěrnost, jíž se dopustil, mu nebude připomínána” (Ezechiel 18:21-23). Na určitém stupni zkaženosti ovšem nastupuje Boží soud a zásah, někdy v přísném hněvu, vždy je to ovšem vyváženo spravedlností.
Plnost Boží lásky spatřujeme v Ješuovi, Božím Beránkovi – v jeho životě, službě, učení i smírčí smrti; v něm vidíme velikost láskyplné Boží nabídky spásy. Ješua ovšem opět zdůrazňuje Boží spravedlnost, jak podle zákona setby a žně, tak poukazem na Boží hněv vůči zkaženosti nesmířený pokáním. Ješua vyučuje o konečném oddělení spravedlivých od zkažených u posledního soudu na konci tohoto věku. Kniha Zjevení opět všechna tato témata v plnosti potvrzuje a vyjadřuje dynamické napětí mezi nimi (Zjevení 6:16, Izajáš 2:21) s odkazem na „hněv Beránka“.
