Tikkun Global
Jerusalem, Israel
Jsou-li prvotiny svaté, je svaté i těsto; je-li kořen svatý, jsou svaté i větve. – Římanům 11:16, Český studijní překlad
Jsou zde dvě paralelelní, nebo chcete-li, komplementární, metafory – jedna o chlebu a druhá o kořenech/stromech. Při povrchním pohledu vypadá druhá metafora o kořenech a větvích podobně jako první, důraz je však ve skutečnosti zcela jiný: těsto i zbytek várky – to vše je z téže „látky“, jenom je jeden kousek oddělen od zbytku – ale u kořenů a stromů tomu tak není! Strom je organický celek, nemůžete některé kořeny vytrhnout a obětovat je Pánu jménem celého stromu! Má-li oběť pocházet ze stromu, bude z ovoce, ne z kořenů.
Pointa je v tom, že kořeny chronologicky předcházejí větvím a že vše, co u stromu přichází později, z těchto kořenů vyrůstá a je jimi tudíž historicky a organicky podpíráno. Je-li tedy kořen „svatý“, pak musí být svatý i strom, který z něj vyrůstá. Stejně jako u metafory s chlebem není nijak těžké dojít na základě kontextu k závěru, že Pavlovo poselství do Říma je určeno především křesťanům z pohanů, ne židokřesťanům.
V kapitolách 9-11 hodně mluví o ostatku Izraele, o židovské církvi. Pokud bychom se tedy zde měli zastavit a ten kořen definovat, znělo by to asi tak, že jde o „ostatek židovských věřících, zvláště o jeruzalémský sbor, o ty, kteří nesou zbytku Izraele plný poklad svatých Božích zaslíbení a kteří mají v olivovníku Boží rodiny přednostní postavení v tom, že přišli jako první – dříve než pohané“.
Nyní jsme připraveni studovat následující verše, které o kořeni říkají víc, a zjistit, jak to tuto definici zdokonaluje.
Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe! – Římanům 11:17-18
Především mějme na paměti, že všechno z toho je očividně obrazné – „olivovník“ je jen metafora! Vše, co o tom Pavel říká, říká o skupinách lidí. Podle toho definuje tři různé druhy větví: planá oliva, resp. její větve, které oslovuje ve druhé osobě, označuje křesťany z pohanů, a Pavel je varuje, ať se nevynášejí nad dvě skupiny jiných větví, ani nad ty, jež představují mesiánští židé, ani nad ty vylomené, totiž nad Židy nevěřící. Dále římským křesťanům připomíná, že jsou jako větve „planého“, nevyšlechtěného stromu, který byl „naroubován na jejich místo a bere sílu z kořene ušlechtilé olivy“. Máme zde podivuhodný kořen, avšak bez jasné definice – Pavel pouze říká, že jak židovské, tak pohanské větve jsou účastny jeho bohatství. Další věta nám však podává ohromný náznak: Písmo zde stanoví jasnou rovnocennost židovských větví a kořene a jejich blízký vztah v tom, že vyvyšování se nad židovské větve je stejně zlé jako povýšené nepochopení povahy a identity kořene, který nese celý strom.
Římský věřící z pohanů měl možnost vidět židovské větve a mít s nimi zkušenosti – jak s těmi na stromě, tak s těmi vylomenými. Tito věřící žili v římské metropoli, a tak to patřilo k jejich každodenním zážitkům. Co však jeruzalémská církev? Izraelský národ, národ smlouvy? To vše pro ně bylo pravděpodobně velmi vzdálenou, neosobní realitou. Zamyslete se nad tím: průměrný věřící z pohanů v Římě se stal součástí stromu prostřednictvím ryzího, prostého „evangelia milosti“ a víry v Ješuu. U takového křesťana bylo (a dosud je!) možné, že nevěděl naprosto nic o původní, židovské povaze právě toho stromu, do nějž byl naroubován. (Římanům 11:25) Tato „židovskost evangelia“ může být pro křesťana úplně neviditelná, stejně jako kořen skrytý pod zemí! Proto Pavel mluví jen o „kořeni“, a ne o „kmeni“: kořeny nevidíte, obvykle se jich nemůžete dotknout, a bez trochy vzdělání (nebo zjevení) možná ani nevíte, že ten kořen existuje! Právě proto stanoví verše 17-18 přímo rovnost židovských větví a „kořene“, a kmen vynechávají: židovští věřící představují pokračující autentické, „organické“ spojení s tím vzdáleným, skrytým kořenem” – a právě z toho kořene stoupá ona bohatá, smluvní „míza“, která vyživuje a podepírá celý strom.
Rozšiřme si závěrem naši definici o ten výše zmíněný „ostatek židovských věřících, zvláště o apoštolský jeruzalémský sbor, o ty, kteří nesou zbytku Izraele plný poklad svatých Božích zaslíbení a kteří mají v olivovníku Boží rodiny přednostní postavení v tom, že přišli jako první – dříve než pohané“. Jaký má tedy pro nás ten kořen význam dnes? Na to se podíváme příště, ve třetí části.
