Ješua nás vyzývá, abychom ho „následovali“. To mimo jiné znamená „přijmout podobu“ Božího Syna (Římanům 8:29). Podobnými jemu se stáváme, když se v nás obnoví Boží obraz, jímž se stal Adam při stvoření (Genesis 1:26).
Připodobňování se jeho obrazu je celoživotní proces s vzestupy i pády. Pán nás všechny vyzývá, abychom tento proces absolvovali v hluboké pokoře a nakonec vešli do slávy jako další „synové“ našeho nebeského Otce (Židům 2:10).
Při myšlence na pokoru podobnou té na kříži mi přichází na mysl „červí“ identita:
„Já ... jsem červ a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu.” (Žalm 22:7)
Žalm 22 dobře známe jako prorocký obraz ukřižovaného Mesiáše: líčí největší okamžik obětavé lásky a víry v dějinách. Výraz „jsem červ” je duchovním odrazem toho, jak si asi Ješua připadal: jako nejslabší a nejponíženější ze všech stvoření.
Když se cítíme na dně, často si myslíme, že nemáme Boha. David si jako člověk připadal tak ponížený, že se dokázal přirovnat jedině k červovi. Ve skutečnosti je to ale pro nás povzbuzením, abychom i uprostřed krutého pokořování a odmítání kráčeli s chválou a v poslušnosti věrně dál.
Možná to zní depresivně; později však možná své skličující zážitky zhodnotíme pod zorným úhlem věčnosti jako kladné. Měřítkem duchovnosti a pravé zbožnosti opravdu není to, že se cítíme dobře. Máme mít vítěznou víru, to ale není totéž jako „sebedůvěra“. Okamžik věčného vítězství se v dané chvíli a dočasně může jevit jako pocit, že „jsem červ“.
Ve chvílích „na dně“ bychom se měli poddat Pánu. Mějte na paměti, že Josef v Egyptě byl až do svého náhlého povýšení v žaláři. Povýšeni můžeme být jen do té míry, nakolik důvěřujeme Bohu ve chvílích poníženosti.
Měli bychom si povšimnout i jiné důležité věci – že když je vše v pohodě, míváme sklon na Boha zapomínat, kdežto v těžkostech se k němu přimkneme těsněji. Právě v tom spočívá tajemství: nejde o to, zda jsme na výšině nebo na dně, ale o to, jak důvěrný je náš vztah s Bohem. Vzhledem k tomu, že Bohu můžeme být stejně blízko v době, kdy jsme na dně i tehdy, když jsme na výšině, měli bychom obě tyto situace přijímat v poklidu. Ať jsme nahoře nebo dole, v nouzi či v hojnosti, v bezpečí nebo pod útokem, je naší touhou zvěstovat svou zkušenost s Pánem (Filipským 4:12). To je pro nás měřítkem vítězství.
Mnoho prvních učedníků zlí lidé ukřižovali, aby se vysmáli jejich víře. Ti však považovali za čest a výsadu, že mohou sdílet s Ješuou to, co zakoušel on sám (Jan 21:18). Právě to znamená být „více než přemožitelem“ (Římanům 8:37). Hebrejské slovo tola’at (červ), které nalezneme na mnoha místech v Písmu, může označovat i jasně nebo sytě červenou barvu. Tohoto druhu červů se používalo k výrobě nádherného tmavě červeného barviva pro kněžské roucho a pro tkaniny svatostánku. Není to snad pro nás poučná metafora, že právě z nejníže postaveného červa vzniká slavná barva kněžství?
Tato metafora nám může připomenout housenku. Na počátku je nízko postavená bytost podobná červovi. Potom přechází do polomrtvého stadia zakuklení. Nakonec se promění v motýla, třepetajícího se na nebi! Podobně jsme na tom i my: pokořujeme se, sjednocujeme se s Ješuou v jeho smrti (Filipským 3:10) a dostává se nám příslibu vzkříšení.
Jak dobrý a mocný je Bůh! I tehdy, kdy si připadáme jak ten červ, můžeme danou situaci přijmout a dovolit Bohu, aby nás z místa ponížení pozvedl na místo nejvyšší. Snad se jako červ cítíte i vy; dovolte však Bohu, aby on červa proměnil v oslňující slávu.
