O menoře neboli svícnu mluví Bible na třech rovinách – jednu najdeme v Tóře, jednu v prorocích a jednu v Nové smlouvě. Bůh Mojžíšovi přikázal zhotovit sedmiramenný zlatý svícen a postavit jej na svatém místě ve stánku (Exodus 25:31-40). Od kněží se vyžadovalo o svícen pečovat, jasné vyučování týkající se duchovního významu menory však neexistovalo.
Pravděpodobně právě tento svícen opět zasvětili Makabejští a s ním souvisela oslava svátku Chanuka. Hebrejsky je svícen nazýván Chanukia. Má devět světel (na osm dní, a jedno k rozsvěcování ostatních). NENÍ replikou menory která stávala ve svatostánku, v židovské duchovní tradici se však stal do jisté míry jejím reprezentantem.
Druhou úroveň najdeme u proroka Zacharjáše: měl vidění tajemné menory s dvěma olivovníky, po každé straně byl jeden. Šlo o symbol toho, že Hospodin mocí své milosti a ducha obnoví Sijón i chrám (Zacharjáš 4:1-10). Toto vidění se stalo základem znaku a pečeti moderního Státu Izrael.
Třetí úroveň se nalézá v knize Zjevení: Jan zde má nadpřirozené vidění Ješuy v oslavené podobě, jak stojí uprostřed sedmi svícnů, které představují sedm maloasijských církví či sborů (Zjevení 1:12.20) symbolizujících všechny typy a proudy tvořící mezinárodní ekklésii.
Tak jako se Mojžíšovu svícnu dostalo vyjádření v židovské náboženské tradici, nalezlo Zacharjášovo vidění své vyjádření v moderním sionismu – a Janovo vidění zobrazuje oslavení lidí z každého kmene, jazyka a národa Boží mocí.
