Ašer Intrater
Občas se jako vedoucí setkáváme s kritikou, že jsme pyšní a vydáváme ledacos za zásluhu svou a naší služby. Rád bych úvodem poprosil každého, kdo má podobný pocit, o odpuštění všeho, co se v naší činnosti zakládalo či zakládá na našem já a na naší představě vlastní výlučnosti.
Takové postoje jsou hříšné a zlé.
Věříme, že správný je právě opačný přístup. Kéž nás Pán ve své milosti obdaří schopností jednat se skutečnou pokorou a neosobovat si nějaké zvláštní postavení.
Obdivuhodný příklad nám podává Jóchanán (Jan Křtitel) u Jana 3:27-30:
Jan odpověděl: „Člověk si nemůže nic přisvojit, není-li mu to dáno z nebe. Vy sami jste svědkové, že jsem řekl: Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho předchůdce. Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena. On musí růst, já však se menšit.
Člověk si nemůže přisoudit zásluhu, pomazání, požehnáni či autoritu. To vše musí přijít shůry. V Božím království není místa pro sobecké ambice.
Vidíme-li požehnání u někoho jiného, měli bychom zásluhu připsat Bohu, který ve své milosti dotyčnému požehnal. Není tudíž na místě žárlit: dobré věci pocházejí od Boha a ten miluje každého; nikdo si milost, kterou dostává, nezaslouží. Bůh ti touží požehnat stejně jako komukoli jinému.
Také se musíme mít na pozoru, abychom si při usilovné „službě“ Bohu nemysleli, že hlavní osobou příběhu jsme my. Jan řekl: „Já nejsem Mesiáš.“ Někdy se považujeme za klíčovou postavu Božího konání. To je nesprávný přístup a sebeklam. Není to příběh o tobě, nýbrž o Ješuovi.
Zdá se mi, že většina mužů žije v jakémsi fantasy příběhu o sobě samých. Hebrejština má pořekadlo: „Ty žiješ v nějakém filmu.“ Mnoho mužů (a předpokládám, že také žen, ale mužskou psychiku znám lépe) žije v představě, že jsou hvězdou nějakého filmu, v němž všichni ostatní hrají jen druhořadé „vedlejší" role. To je doopravdy trapné.
Skutečný „scénář filmu“, v němž jsme herci my všichni, má ústředního hrdinu. Ale nejsem jím já ani ty. Je jím Ješua.
Komu patří nevěsta?
Navíc podle Jóchanána „nevěsta patří ženichovi“. Tou nevěstou je Boží lid, ženichem je Mesiáš. Tento model manželství či nevěsty zahrnuje prvek vlastnictví připodobněný romantickým a sexuálním pocitům muže ve vztahu k jeho manželce.
Je to jen přirovnání; ale ta pointa platí. Ješua chce, aby lidé, kteří mu patří, věnovali svou náklonnost a pozornost právě jemu. Oni patří jemu. Někdy si něco přičítáme, jako by nám to patřilo; vidíme v ostatních „své stádo“. To je zlé a sobecké. A Ješuu to rozhněvá podobně jako manžela rozhněvá snaha jiného muže upoutat pozornost a náklonnost jeho manželky.
[Připomíná to politické diktátory, kteří ve své zemi nechtějí mít skutečné křesťany, dokonce i když vědí, že opravdoví křesťané budou nejlepšími občany, pracovníky i vlastenci. Proč je takový diktátor proti nim? Protože si nárokuje veškerou loajalitu a náklonnost pro sebe. Od křesťanů by sice mohl očekávat, že budou vynikajícími občany, avšak jejich oddanost náleží jinému Muži.]
Je třeba, abychom se učili radovat nesobecky. Altruisticky a prostřednictvím ostatních. Jsme jako přátelé muže, který se chystá oženit. Jeho blížící se obecenství s manželkou nám působí potěšení a radost. Podílíme se na jeho svatební radosti. Nechceme si pozornost a náklonnost nevěsty nárokovat pro sebe.
Zmenšujme své já
Nakonec Jóchanán řekl, že Ješua musí růst a on sám se musí menšit. Přirozeným lidským přáním je touha po růstu. K duchovní zralosti však také patří porozumět, že menšit se je moudré a správné – aby to, co je duchovní, zvítězilo nad duševním a sobeckým. Smršťujeme své já, aby Ješua byl zvelebován a stával se tak větším. Máme radost, když v očích druhých bude náš význam klesat – protože budeme vidět, jak u nich stále většího významu nabývá Ješua.
Opakem snahy o výlučnost je vidět Boží požehnání v tom, že se ho dostává každému, že není „mé“, nýbrž „naše“. Pojímáme Boží milost jako „obecnou“. Koná-li Bůh ve své milosti něco úžasného, vidíme v tom požehnání pro všechny. Nepatří nám, ani jen naší skupině, nýbrž „nám“ všem, kteří jsme služebníky Páně.
Do požehnání a zásluh zahrnujeme všechny; nevylučujeme z toho „ty druhé“. Ve věci Boží slávy si nepočínáme v duchu výlučnosti jako nějaký elitářský klub. Ta sláva patří jemu, Bohu, proto zůstaňme POKORNÍ. Dává ji všem svatým, zachovejme si tedy postoj, který je opakem výlučnosti.
