Tradiční čtení tóry na tento týden odhaluje příběh smíření mezi Jákobem a Ezauem v knize Genesis 33, jemuž předcházel Jákobův zápas s Hospodinem a změna jeho jména a identity na „Izrael“ (Genesis 32:29). V těchto úsecích najdou čtenáři - hlavně ti, kteří usilují o sjednocení židovských a arabských (zejména pak izraelských a palestinských) věřících skrze Ješuu – mnoho symbolických/prorockých podobenství. Zmíním stručně jen dvě z nich. První najdeme v Izraelově (Jákobově) oslovení Ezaua: „... neboť jsem viděl tvou tvář, jako bych viděl tvář Boží, a laskavě jsi mne přijal” רָאִיתִי פָנֶיךָ כִּרְאֹת פְּנֵי אֱלֹהִים וַתִּרְצֵנִי (33:10, Český studijní překlad). Ve smíření Židů a Arabů skrze Ješuu se zjevuje a dosvědčuje tvář a přítomnost Boha – nám i lidem okolo nás. Je tu narážka na slovo peniel פניאל "Boží tvář“. Jákob vidí Boží tvář nejprve ve střetnutí s Bohem v podobě muže (kap. 32, verš 31) a opět ve smíření s Ezauem v kap. 33, v. 10. Druhé je obsaženo v Izraelově-Jákobově požehnání Ezauovi, které mění jeho dřívější chování ve 27. kapitole, kdy Ezauovi požehnání ukradl. Jákob Ezaua úpěnlivě prosí: „Přijmi prosím mé požehnání, které jsem ti přinesl” קַח־נָא אֶת־בִּרְכָתִי אֲשֶׁר הֻבָאת לָךְ (33:11, Český studijní překlad). Jako Jákob se požehnání zmocnil úskokem. Jako Izrael vrací požehnání Ezauovi cestou milosti. Tato setkání mají zajímavou dohru. Ve 35. kapitole 29. verši Jákob a Ezau společně pochovávají svého otce Izáka. Zřejmě mezi nimi tehdy panovalo smíření. Navíc se z následující 36. kapitoly (v. 7-8) dozvídáme, že Jákob a Ezau byli tak požehnaní, že jim země nestačila. Proto se Ezau dobrovolně s celým kmenem přestěhoval za Jordán do Edómu v Seírském pohoří. Tuto zemi mu za dědictví určil Boží plán od samého počátku.
Ezauovo potomstvo se pak rozrostlo v množství kmenů a králů, zcela podobně jako Izrael. I to byl Boží plán pro Ezaua: obdobné požehnání a úděl jako pro Izraele. Pochopíme-li hloubku i šířku Boží milosti, uvědomíme si, že zde jde o více než o dostatek požehnání pro všechny; toto je cesta, jak vyřešit i nejhorší politické, rasové a náboženské problémy. Jako věřící v Ješuu bychom měli chodit v Izraelově identitě (jako Boží princové a princezny). Dobrovolně si dáváme navzájem požehnání; nezmocňujeme se ho úskokem, nýbrž rozdáváme je v milosti. A jeden v druhém vidíme Boží tvář a Boží obraz. Kéž nám Pán pomáhá chodit v této identitě a jednat jeden vůči druhému s milostí. I když musíme pro získání tohoto postoje a identity celičkou noc zápasit s „bohočlověkem“; dokonce i když to povede ke kulhání (32:25).
