Dnes ráno jsem se probudil časně s náhlou inspirací, v níž jsem vycítil, že mi Duch svatý do srdce říká dvě krátké, ale jasné věty. První byla „Přijde Mojžíš i Elijáš“. Druhá byla pokračováním a vyjasněním té první – „Morální konfrontace“.
Dva měsíce rozjímám nad „posledním proroctvím“ Tanachu [Staré smlouvy] z Malachiáše3:22-24, které se stalo „prvním proroctvím“ Nové smlouvy u Lukáše 1:17. Zapůsobilo na mne, že tato místa z Písma jsou pro nás všechny v tomto pokolení významným příkazem.
Tato proroctví se shodují s proroctvími knihy Zjevení, která rovněž představují „dva svědky“ pronášející soud se znameními a divy, velmi podobné Mojžíši a Elijášovi. Očividně byl odkaz na Mojžíše a Elijáše převzat z těchto kontextů.
(Mojžíš byl velký Boží muž, který dal Tóru; Elijáš byl velký předák mezi proroky. Ti dva tedy reprezentují souhrn „Zákona a proroků“. Mojžíš se střetl s Egyptem – Elijáš s Izraelem.)
מלאכי ג:22-24
22 זִכְרוּ תֹּורַת מֹשֶׁה עַבְדִּי אֲשֶׁר צִוִּיתִי אֹותֹו בְחֹרֵב עַל־כָּל־יִשְׂרָאֵל חֻקִּים וּמִשְׁפָּטִים׃ 23 הִנֵּה אָנֹכִי שֹׁלֵחַ לָכֶם אֵת אֵלִיָּה הַנָּבִיא לִפְנֵי בֹּוא יֹום יהוה הַגָּדֹול וְהַנֹּורָא׃ 24 וְהֵשִׁיב לֵב־אָבֹות עַל־בָּנִים וְלֵב בָּנִים עַל־אֲבֹותָם פֶּן־אָבֹוא וְהִכֵּיתִי אֶת־הָאָרֶץ חֵרֶם׃
Malachiáš 3:22-24
22 Pamatujte na zákon mého služebníka Mojžíše, jemuž jsem vydal na Chorébu pro celého Izraele nařízení a práva. 23 Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou.
Co pro mne znamenalo toto „přijde Mojžíš i Elijáš“? Podle mne bude význam souběžný s Ješuovým výrokem, že doba konce bude jako „bylo za dnů Noeho a Lota“ (Lukáš 17:26-29). Poselství doby konce bude jako poselství Mojžíše a Elijáše; situace bude jako situace v době Noeho a Lota.
Musí dojít k významnému mravnímu střetu mezi Božím slovem a světskou společností a to těsně před dobou určenou pro den soudu. Podle toho, jak je Bůh spravedlivý, musí ve vší jeho práci s lidstvem být dokonalá spravedlnost. Spravedlnost vyžaduje potrestání zla, a ve světě je zla hodně. Toto zlo se bude stále zhoršovat.
Podle téže své spravedlnosti bude Bůh nejen trestat zlo, ale též před vykonáním tohoto trestu varovat lidi. Musí je varovat, aby je povzbudil ke změně, tak aby jich co nejvíce nemuselo podstoupit trest.
Právě tuto mravní změnu před soudem Bible nazývá pokáním. Zlé chování lidských bytostí se nazývá hřích. Boží ochota odpustit (či „omilostnit“) lidi a zrušit trest se nazývá milost.
V případě Noeho bylo po celém světě mnoho násilí a vraždění (Genesis 6:5). Bylo to tak zlé, že na světě prakticky každý zasluhoval trest smrti (Genesis 6:7). Boží spravedlnost vyžadovala potrestání všeho toho hříšného konání. Ve své lásce však chtěl lidi varovat, aby mohli činit pokání a aby jim tak mohl odpustit a trest zrušit.
Noe, který chtěl lidi varovat, kázal (2. Petrův 2:5) a volal je ke spravedlnosti. Kázal dlouho – snad dokonce pět set let, vezmeme-li v úvahu proroctví o přicházejícím soudu, která možná už jako dítě slyšel od prarodičů a předával je jiným.
Nejenže kázal, nýbrž (celá desítiletí) stavěl i archu jako dopravní prostředek pro záchranu kohokoli, kdo bude ochoten naslouchat. I stavba archy měla lidi varovat, že trest se blíží. (Archa byla loď, což naznačovalo, že přijde voda. Byl to možná první déšť vůbec. Archu stavěl „na zemi“, daleko od jakékoli vody, která by ji mohla zvednout k plavbě, takže byla sama viditelným varováním před nadcházející potopou.)
Jenže lidé se ovšem v době Noeho nekáli, a ten obrovský soud opravdu přišel. Noeho archa a příslušná událost jsou historické skutečnosti – a zároveň varování před budoucím soudem. Celosvětový hřích si vyžádá celosvětový trest. Třeba přijde až za dlouho, ale až přijde, bude okamžitý. Před ním dostanou lidé hodně času k pokání, ale v den určený pro soud už náhle nebude vůbec žádný čas.
Času je hodně nebo žádný, podle toho, jak se na to díváme. Milosti Bůh věnuje mnoho času, nezbývá ale žádný čas pro odklad pokání. Z historického hlediska je času hodně, z hlediska mravního jím však vůbec nelze plýtvat. Z hlediska milosti je Bůh úžasně trpělivý, z hlediska soudu však čas je na spadnutí.
(Argumentovat načasováním proroctví týkajících se soudu je často ztrátou času. Čas je vždy „teď“. Při načasování vždy platí na jedné straně důraz na Boží dlouhotrvající a trpělivou milost, na druhé straně však je tu důraz na děsivě blízkou a hrozivou povahu vykonání trestu. Čas je naléhavý.)
„Noeho archa“ je jistě – se všemi těmi zvířátky přicházejícími do lodi – okouzlující příběh pro děti. Bůh má zvířata stejně rád jako lidi. Krásná duha (pravděpodobně první, která se kdy objevila) ukazuje skvělou Boží uměleckou práci při stvoření a zaslíbení dokonale krásného budoucího světa. Ráj je věčný – i trest je věčný. Mezi krásou a milostí je i přísná a střízlivá vážnost. A hlavní je opět mravní střet s celosvětovým hříchem před příchodem času soudu.
[Pozor: činění zla vyžaduje trest, Boží láska dává příležitost k milosti. Prostým předpokladem je přestat konat zlo – tedy kát se. (Právní opatření pro odpuštění se nazývá „smíření“, což znamená zaplacení ceny a tím přenesení trestu na někoho jiného. Symbolickým obrazem tohoto smíření byly kněžské oběti, jeho naplněním pak byla Ješuova smrt na kříži. Ukřižování spravedlivého Mesiáše spouští zákonný mechanismus přenesení a zrušení trestu, jemuž všichni podléháme.) Soudní logikou v pozadí zvěsti evangelia je smíření > zaplacení >odpuštěnítrestu.]
Po soudu v době Noeho přišel soud v době Lota. V Lotově případě – u Sodomy a Gomory – se tak rozšířil hřích násilí, únosů a homosexuality, že trest byl nevyhnutelný (Genesis 18:32). Sodoma a Gomora byla velice světská města společenské „smetánky“ (Genesis 13:10-13). K jejich hříchu patřila i pýcha, samolibost a nesoucítění s nuznými (Ezechiel 16:49). Pohlavní zvrácenost a peněžní úplatkářství se v dějinách opakuje na mnoha dalších místech (viz Zjevení 11:8).
Trest ohněm v Lotově době a vodou v době Noeho jsou precedenty posledního soudu o „velikém a hrozném dni Hospodinově“ (Jóel 3:4, Malachiáš 3:23, Juda 1:7).Proroci varovali lidi před blížícím se soudem, aby přestali konat zlo a mohli tak dosáhnout odpuštění a uniknout trestu. K obnově tohoto varovného poselství a k mravnímu střetu musí dojít před příchodem velkého a posledního soudu.
Prorocká výzva k pokání mohla zaznít pro každé pokolení. Čím více tedy pro poslední pokolení těsně před Ješuovým druhým příchodem! (Mesiáš je oním soudcem, který trest vykoná, a knězem, který zajišťuje smíření. Zároveň udílí milost i trest. Mt 16:27; 25:31-46)
Po Sodomě přichází trest na Egypt, tehdy největší říši světa. Zatímco v Josefově době byl Egypt zemí spravedlnosti a požehnání, v Mojžíšově době v něm zavládlo zlo. Byl tak zlý, že vládní představitelé se krmili hady nebo jejich hlavami. Zemi ovládlo čarodějnictví, otrokářství, zneužívání, dětské oběti a všemožné další projevy zla. Tento národ bylo nutno ztrestat.
Bůh poslal Mojžíše jako proroka, aby se střetl s faraónem; ten se odmítl kát, takže nezbylo nic jiného než trest. Říše zla musela být zničena. Nejprve přišla slovní varování, pak částečný trest v podobě deseti ran. I tato varování prostřednictvím ran faraón ignoroval, a tak přišel trest při přechodu přes Rudé moře.
Malachiášovo proroctví nás učí připomínat si Mojžíšovu Tóru. Věřím, že v závěru času konce se staneme svědky situací podobných těmto příběhům v Mojžíšově zákoně. Namísto zlého egyptského vládce nastoupí celosvětový vůdce, nazývaný antikrist - s nestvůrnou a bestiální vládou. Musí přijít soud, ještě před ním však dojde z Boží milosti k mravní konfrontaci a varování.
Boží lid bude zvěstovat prorocké poselství o blížícím se soudu a mravním střetu s hříchem a zlem. Tento střet si od zvěstovatelů tohoto poselství vyžádá vysokou úroveň ryzosti i duchovní autority k oslovení světských předáků, jakož i vysokou úroveň moci přinášet zázračná znamení a varování. Hlavní přitom nebude identita postavy tohoto „Mojžíše“ či „Elijáše“ ani načasování událostí, nýbrž obsah poselství, účel proroctví a duch i moc,v nichž bude předkládáno.
Postavit se na mravním učení Bible (Mojžíš) a statečně, ba prorocky promlouvat k našemu pokolení (Elijáš) – to je poslední duchovní střet našeho věku. Je to vyvrcholení všech mravních střetů, k nimž došlo v dějinách, a uskuteční se v rovině celosvětových deseti ran a exodu, Noeho potopy a ohnivého vyvrácení Sodomy.
I Elijáš se ve své době střetl s hříchem. Obzvláště se musel utkat s čarodějnictvím, vraždami a pohlavní nemravností královny Jezábel. Tento střet se stal symbolem každého duchovního střetu tohoto typu v dějinách (Zjevení 2:20). Týž zlý a vzpurný duch ztělesněný královnou Jezábel dnes stále ještě působí, možná více než kdy jindy.
Ve Zjevení, kap. 17–19 je tento duch nazván „velkou nevěstkou“. Tak, jako se Elijáš utkal ve svém pokolení s Jezábel, budeme se i my v našem pokolení muset střetnout s velkou nevěstkou.
Jako obraz Eljáše se objevil i Jan Křtitel, který vyzýval k pokání v letech před prvním Ješuovým příchodem. Ve své době se střetl s královnou Herodiadou, stejně jako se ve své době utkal Elijáš s Jezábel.
Vrátit se ovšem neměl sám Elijáš, nýbrž to měla být jiná lidská bytost v „duchu a moci Eliášově” – Lukáš 1:17. Právě tak ani v době konce nepřijde Mojžíš, ani Elijáš, ani Jan, nýbrž Boží lidé, kteří přijdou v obdobném duchu a moci.
Co je přikázáno prorokům, je obrovský úkol. Jako kdyby šlo o spojení Mojžíše, Elijáše, Noeho i Lota – všech dohromady. Ano, nastane konečné stadium, kdy se objeví „mojžíšovské a elijášovské“ postavy. Ten příkaz se však týká nás všech jakožto učedníků Ješuových, a to v jakékoli době.
Stejně jako Jan připravoval své učedníky na první Ješuův příchod, je třeba, abychom my byli připraveni na jeho druhý příchod.
A připravovat se musíme teď. Boží lid musí být připraven, aby byl „pohotový“ (Lukáš 1:17, Zjevení 19:7). Je nutno varovat svět a nabídnout mu pokoj. Už vstupujeme do dnů podobných „Elijášovým“ a „Mojžíšovým“.
