Před devatenácti lety sloužil „R“ v Jeruzalémě u slavné izraelské pohraniční policie zvané „Magav“. Konfrontoval jednoho sebevražedného teroristu s bombou přivázanou řemenem k jeho tělu. Odstrčil ho od sebe, terorista však stačil bombu odpálit.
R sice zachránil lidi v okolí, ale sám byl vážně zraněn. Podstoupil dvacet operací. Přežil, ale je od té doby na vozíku.
Tento týden bodl jeden terorista chodce, který šel právě po ulici směrem od našeho bydliště. Lidé začali křičet: „Bodnutí, terorista!“ Nedaleko od místa, kde k události došlo, byla skupina tří devatenáctiletých dívek, které také slouží u pohraniční policie.
Všechny tři se rozběhly k místu zločinu. Spatřily, jak oběť s teroristou zápasí. Jedna z vojaček – „H“ - na oběť zakřičela: „Odstrčte ho od sebe!" Napadený uposlechl a H s oběma přítelkyněmi teroristu zastřelily.
Ano, je to pravda. Dcera R, které při prvním útoku na jejího tatínka bylo šest měsíců. Na dotaz, jak k tomu mohlo dojít, odpověděla, že nešlo o pouhou shodu náhod.
Vyrůstala v ovzduší hodnot svého tatínka. Každý týden slýchávala o lásce ke svaté zemi, o nesobeckosti, o překonávání strachu, o tom, jak se při útoku teroristů vynasnažit o kontakt. Při vyprávění o události se s tatínkem objímali a plakali.
(Dostala také otázku, jak to, že všichni ti tři vojáci byly „holky“. Odvětila, že občas slýchává poznámky typu, jako že by se měly držet zpátky a zůstat v kuchyni. Podle ní však mají jako ženská policie jistou výhodu – některé citové vjemy, které jejich mužské protějšky postrádají. V daném případě se rozhodně osvědčily. A izraelské policistky prokázaly své kvality v bezpočtu dalších incidentů.)
