Reformace znamenala pro církev možná největší a nejdůslednější bod obratu v dějinách; mnozí se přitom domnívají, že dokud se Martin Luther neobjevil s kladivem a hřebíkem u wittenberského kostela, kde se svými pětadevadesáti tézemi postavil papežům a biskupům, byla celá ekklésia (církev) odpadlická. I v té době však – v rámci oficiální struktury církve i mimo ni – existovali mnozí, skrze něž se projevily skutky Páně.
John Wycliffe (Jan Wiklef) – Prohlašoval, že si Angličané zaslouží mít Bibli v mateřštině. Bylo to ovšem před vynálezem tiskařského lisu, kdy ani pořízení latinského, řeckého či hebrejského exempláře nebylo snadné. A bez přístupu k Božímu slovu byli lidé naprosto závislí na tom, aby jim biskupové říkali, co praví Bible. A Vulgata (tehdy nejužívanější latinský překlad Bible) řecký text často zkreslovala ve prospěch katolického učení (viz níže Erasmus).
„Jak ukázal Wiklef, měly církevní elity obzvláštní zájem na znemožnění přístupu k Bibli laikům. Ti by totiž objevili, jak obrovský je rozpor mezi způsobem života biskupů a kléru a tím, co přikázali – a praktikovali – Kristus a apoštolové.“1
Představoval hrozbu a proto se stal vyvrhelem. Kdyby lid zjistil, čemu skutečně učili Ježíš a apoštolové, obrátil by se proti biskupům. Wiklef je vzorem odvahy a pravdy tváří v tvář pronásledování. Na počest jeho odkazu nese jeho jméno hnutí věnující se překladu Bible do všech domorodých jazyků na světě (viz https://www.wycliffe.org).
Erasmus - Byl to humanista, což před šesti sty lety znamenalo něco zcela jiného než dnes. Humanista byl člověk, který se ohlížel za minulostí, protože ji shledával autentičtější, a jako věřící vyzýval svoji současnost na souboj. Byl Lutherovým přítelem (i když s ním v lecčems nesouhlasil) a idea kněžství věřících u něj nalezla ohlas.2 „Nač vyznávat hříchy jinému člověku, ptá se Erasmus, když je můžeš vyznat přímo Bohu?“3
Erasmův hlas – podobně jako Wiklefův – zazněl v době, kdy církev prostému člověku zakazovala číst Bibli. „Písmo se mělo – a muselo – zpřístupnit všem, aby se všichni mohli vrátit ad fontes - k pramenům, pít z čistých a živých vod křesťanské víry, a ne ze stojatých tůní pozdně středověkého náboženství.“4
Ad fontes znamená návrat k pramenům. Šlo 5o to, aby pramen přestali střežit biskupové a papežové ovládající křesťanstvo a uvolnili k němu přístup. A Erasmus volal po „přímém návratu k zakládacím listinám křesťanstva – k pisatelům prvotní církve a zvláště k Novému zákonu“.6
I on se stal vyvrhelem, neboť také představoval hrozbu pro zachování daného stavu, kdy monopol na teologii měla katolická církev.
Kateřina Sienská – Kateřinu je snadné odmítnout, protože možná měla klamné vidiny. U člověka, který sotva jí, by halucinace nebyly ničím neobvyklým. Dnes, jak to vypadá, každou chvíli někdo tvrdí, že byl v nebi nebo že přímo slyší Boží hlas. Takoví lidé ale těží z prodeje knih a ze své slávy, kdežto Kateřina se zasvětila a byla připravena „tisíckrát, kdybych měla tolik životů … jednat podle inspirace Duchem svatým“.7
A během svých pouhých třiatřiceti ket přinesla hodně ovoce. Získala si mnoho následovníků nejen díky svým viděním, nýbrž oddanou službou chudým a nemocným i sebezapírajícím životem.8
„V roce 1370 zakusila stav, jemuž se říkalo ‚mystická smrt“ – po čtyři hodiny vypadalo její tělo jako bez života, zatímco byla pozvednuta k extatickému sjednocení s Bohem.“9 Po tomto zážitku pocítila, že ji Duch pudí k tomu, aby se střetla s kompromitujícími politickými problémy. Tehdy, rozumí se, byla církev a stát často jedno a totéž, nebo alespoň kráčely těsně bok po boku – a občas byly znepřáteleny na smrt. Země i národy ovládali papežové.
V roce 1377 měla další navštívení, které trvalo pět dní. Poté napsala své korunní dílo – „Dialog“.10
Pro nás věřící je těžké pochopit trojjedinou Boží přirozenost, i když v ni věříme. Kateřina byla schopna vidět tyto tři osoby jako jednu a Boha tak oslovovat.
Ó věčná Trojice! Ó Boží Hlavo! Tato tvá božská přirozenost dala ceně krve tvého Syna její hodnotu. Ty, věčná Trojice, jsi hlubokým mořem: čím více do tebe vstupuji, tím více objevuji, a čím více objevuji, tím více tě hledám…ty, věčná Trojice, jsi řemeslník; a já, dílo tvých rukou, jsem dospěla k poznání, že miluješ krásu toho, co jsi vytvořil, neboť jsi ze mne v krvi svého syna učinil nové stvoření. Ó propasti! Ó věčná Boží Hlavo! Ó hluboké moře! Co více bych mohla od tebe obdržet než dar přímo tebe samotného?11
Její největší radostí byla účast na večeři Páně, kdy často „okoušela hlubiny Trojice“.12 Na jedné straně je pro mne velmi závažné, jak katolická církev večeři Páně zneužívala, protože jejího zákazu používala jak nástroje či zbraně proti nepřátelům; na druhé straně hluboce oceňuji skutečnost, že účast na ní byla tehdy v mnohem větší vážnosti než u většiny dnešních věřících. Byl to opravdu svatý zážitek.
Kateřina byla také mocnou evangelistkou, kázala velkým zástupům a „velký počet těch, kteří ji slyšeli či dokonce viděli, se obrátil“.13 Věřila, že dary z 1. listu Korintským 12 jsou pro všechny věřící, nejen pro „duchovní elitu“. Biskupové, kteří věřili v moc Ducha svatého, si mysleli, že prostý věřící nemá pro vstup do těchto darů kvalifikaci, že se laikům nedá věřit. Kateřina byla jednou z prvních, která jasně rozpoznala, že duchovní dary z 12. kapitoly Korintským vyjmenoval už dávno prorok Izajáš v tzv. výčtu sedmi vlastností v 11. kapitole.
Zesnula velice mladá. Žila – už neschopna jíst či dokonce polknout vodu - v Římě, až ji v roce 1380 zastihla smrt ve věku třiatřiceti let.“14 Někdejší křesťanský umělec Rich Mullins často zpíval o touze po budoucím životě. Zahynul velice mlád, stejně jako Kateřina. Někteří lidé prostě nebyli určeni pro tento svět.
Bonaventura – „líčí, že sám osobně zápasil s Duchem svatým“15, aby jej zakusil na hlubší než intelektuální rovině. Pozoruhodně pojímal Trojici Richard ze svatého Viktora: člověk musí milovat jiného, aby unikl sebelásce. Také dva spolu se však mohou stát sebeláskou těch dvou – proto zde musí být i někdo třetí.16 Vidím v tom vzor pro život církve: přestane-li evangelizovat, stane se příkladem sebelásky. Pravá láska vždy touží růst a přivádět do svého středu více duší.
Hildegarda z Bingenu – „chápe své probuzení uprostřed života jako událost osobních Letnic“.17 Neměli bychom neustále hledat čerstvou letniční zkušenost? „Gertruda (z Helfty) líčí Ducha svatého jako ‚sladšího než med‘, skrze něho je ustavena "veškerá moc nebes“.18
Tito lidé byli více než jen vzory, byli to vůdcové. Dokázali rozšiřovat své ideje jako vedoucí v klášterech. Hildegarda byla bojovná a založila dva konventy.19 Má-li ovšem někdo velký duchovní dar, přitahuje ten dar lidi. Hildegarda se však také vyznačovala zbožným charakterem a hlubokou láskou ke svým duchovním dcerám.20
Mystikům nešlo o moc či postavení; hladověli po Bohu, a právě to přitahovalo jiné. Stávali se z nich předáci nejen klášterů, nýbrž celých hnutí.
Výstražná ponaučení z chyb a výstřelků
Na jednom by mělo záležet: na vykazatelnosti. S kým komunikovali o svých zjeveních? Odvíjíme teologii ze studia Písma, nebo z nadpřirozených navštívení, jejichž prostřednictvím nám Písmo vykládají nebeské bytosti? Řekne-li někdo, že mu „Bůh řekl“, jsem velice ostražitý, co to může znamenat. Jeden v Americe proslulý básník vypráví, jak mu „Bůh“ řekl, že Lotova žena se ohlédla proto, že byla přímluvkyní a tak velice ty lidi milovala. Přitom to ale byli lidé, kteří chtěli zneužít Lotovy hosty. Lot jim místo nich nabídl své panenské dcery. Těžko uvěřit, že byla Lotova žena přímluvkyní (zvláště když skutečným přímluvcem je v tom příběhu Abraham). Jenže ten muž to vykládá tak, jako kdyby mu to Bůh doslova vyprávěl. Musíme tedy být u takto obdržených zjevení velmi opatrní. Dále by mělo záležet na tom, aby tu byla struktura zajišťující autoritu. Je-li někdo tak velice pomazán a obdařen Duchem svatým, býváme v pokušení si představovat, že se takoví lidé nemohou mýlit. Včera večer jsem v izraelské televizi viděl program o charismatickém rabínovi, který ze svých příznivců udělal uctívače sexu. Když jedna žena svému muži řekla, že ji to znepokojuje, odpověděl: „Ten rabín je příliš nevinný, než aby dělal takové věci.“ Podle jeho výkladu může rabín políbit ženu, protože se na všechny lidi dívá jako na stejné lidské bytosti a ne sexuálně. Ale byl tu ten kult... A konečně – vzhledem k tomu, že při hledání zkušenosti s Bohem můžeme podle mne čerpat ze života apoštolů (Skutky 2:1-4), musíme se vždy ujistit, že naše víra spočívá na Božím slově a ne na našich zážitcích. Zážitky jsou nádherné, ale neotřesitelným základem je pro nás Boží slovo. Faktory, které umožnily pokračování reformace
Činitelů, které vyvolaly reformaci, bylo mnoho. Uvedu několik hlavních.
• Nemorálnost a zkaženost papežů a biskupů. „Papež Alexandr VI., příslušník rodiny Borgiů, bývá asi připomínán hlavně pro hostiny, kde opíjel účastníky do němoty, aby si úplatky vydláždil v roce 1492 cestu k papežství bez ohledu na nepříjemnou překážku, totiž že měl několik milostnic a – nakolik se alespoň vědělo - sedm nemanželských dětí.“21 Mnoho kleriků dosáhlo jmenování ne pro nějakou svou zbožnost, nýbrž kvůli konexím.22
• Laikové dosahovali stále vyššího vzdělání – podobně jako získává obyvatelstvo v zemích s utlačovatelským režimem přístup k internetu a přichází tak na kloub tomu, jak se věci ve skutečnosti mají. Nelíbilo se jim, že se kléru dostává daňových úlev a požitků. Na rozdíl od minulosti mohli lidé své stížnosti sepsat a jiní je mohli číst.
• Bránění běžnému věřícímu v přístupu k Písmu se stávalo nejen nepřijatelným, ale vytvořením pohyblivých tiskařských literek i nevynutitelným.23 Erasmovi se podařilo ukázat rozpory mezi řeckým textem a Vulgátou. Zdá se, že se církev snažila předstírat, že svátosti jsou v Bibli, avšak nebyly tam. 24
• Patricijský způsob vlády nahrazovaly městské rady. „Středověký světonázor byl statický. Někdo si získal postavení ve společnosti na základě svého narození a společenské tradice.“
Od svých předchůdců se máme hodně čemu učit. Bůh stále hledá reformátory – lidi, kteří se ani tváří v tvář pronásledování nesníží ke kompromisu.
1 McGrath, Alister E.. Christian History (Dějiny křesťanství – str.125-126). Wiley. Kindle Edition.
2 Kněžství všech věřících, základní princip učení reformačních církví 16. století – luterské, reformované i svobodných protestantských církví vzniklých z reformačních, https://www.britannica.com/topic/priesthood-of-all-believers; v češtině viz např. odkaz „Všeobecné kněžství“ (Wiki), podle nějž mají všichni věřící přístup k Bohu jakožto pravému veleknězi a nepotřebují tedy kněžského prostředníka. Toto učení zavedlo do fungování církve demokratický prvek, který znamená, že všichni křesťané jsou si rovni. Ordinovaní duchovní byli tudíž jen zástupci celého sboru. Jejich úkolem bylo kázat a vysluhovat svátosti.
3 McGrath, 140.
4 McGrath, 140.
5 McGrath, 134.
6 McGrath, 135.
7 Burgess, Stanley M.. The Holy Spirit: Medieval Roman Catholic and Reformation Traditions (Kindle Locations 2019-2020). Baker Publishing Group. Kindle Edition.
8 Burgess, Kindle Locations 1928-1929
9 Burgess, Kindle Locations 1930-1938.
10 Burgess, Kindle Location 1941.
11 Burgess, Kindle Locations 1968-1975.
12 Burgess, Kindle Locations 1980-1981.
13 Burgess, Kindle Locations 2019-2020.
14 Burgess, Kindle Locations 1945-1946.
15 Burgess, Stanley M.. The Holy Spirit: Medieval Roman Catholic and Reformation Traditions (Kindle Location 1316). Baker Publishing Group. Kindle Edition
16 Burgess, (Kindle Locations 1169-1170).
17 Burgess, (Kindle Locations 1659-1660).
18 Burgess, (Kindle Locations 1781-1782).
19 Burgess, (Kindle Location 1566).
20 Burgess, (Kindle Location 1566).
21 McGrath, 151-152
22 McGrath, 152
23 McGrath, 153.
24 McGrath, 142.
