Bible nám má hodně co říci o vzkříšení z mrtvých – Ješuově, ale i našem, k němuž dojde na konci tohoto věku. Uvedení zesnulých do věčné slávy je věc, po které prahne veškeré stvoření (Ř 8:18-23).
Chceme povstat ve vzkříšeném těle, které se natolik liší od současného jako sláva zcela zralého pšeničného klasu od obyčejného zrna. Toto nové nebeské tělo je nesmrtelné, slavné, mocné a duchovní. Sám Ješua je vzkříšením, je „prvotinou vzkříšených z mrtvých“ (J 11:25; 1 K 15:23-44).
Co by bylo srovnatelné s touto neuvěřitelnou nadějí, touto úžasnou mocí, která je jádrem naší víry? Co by znamenalo říci, že je něco skutečně podobné vzkříšení z mrtvých? Na jednom místě Písma opravdu toto srovnání najdeme: jde o vylíčení obnovy víry v evangelium u Židů v listě Římanům 11:15: „Co jiného bude znamenat jejich přijetí než život z mrtvých?“
Život vzešlý ze smrti
V listě Římanům 11:12 a 11:15 říká apoštol Pavel v podstatě dvěma způsoby totéž: odmítnutí Ješuy většinou židovského lidu popisuje jako „přestoupení“, „selhání“ a „odvržení“. V tajemství Božího plánu však - díky Boží věrnosti smlouvě - ústí i tato hrozná zatvrzelost a odsouzení ze strany Izraele do úžasných „pokladů“ a „smíření“ pro (pohanské) národy. A pak – Pavel vyhlíží prorockým časovým tunelem ke konci tohoto věku a předvídá pro Izrael obnovu a „přijetí“, přičemž prohlašuje, že to může být znamením jakéhosi ve své úžasné moci a dramatičnosti „mnohem významnějšího“ období bohatství a smíření – podobného „životu vzešlému ze smrti“, tedy něčemu jako vzkříšení!
Milovaní, právě toto právě prožíváme. Stejně jako u Izraele – židovského národa – probíhá během posledních sto třiceti let jak fyzická, tak prostřednictvím Ješuova evangelia i duchovní obnova, jsme svědky též největšího rozmachu křesťanství od prvního století. Nesmírnou rychlostí se množí misie, růst církve, překlady Bible a různá modlitební hnutí. To vše je příznakem onoho mnohem významnějšího období, o němž mluví v listu Římanům verše 12 a 15.
Žijeme v úžasném čase obnovy!
Tuto zvláštní milost ve prospěch „smíření světa“ zakoušíme během několika posledních let v „hnutí shromažďování“. A jak napsal Ašer Intarter, zasahuje to dokonce i do velice hlubokých záležitostí ve čtyři tisíce let probíhající dynamice vztahů uvnitř abrahamovské rodiny na Blízkém východě.
Kdybyste mi ještě před pár lety tvrdili, že budeme mít taková setkání s tolika egyptskými vedoucími, a že nás společně Duch svatý povede k prorockému boření pevností, jež naše národy i oblast trápily po celá tisíciletí, dokonce od doby Abrahama, Sáry, Hagary, Izmaele a Izáka – no … byl bych býval řekl, že jste se pomátli! Jenže ono se to děje! Žijeme v úžasném čase obnovy (a smiřování!) všeho, o čem hovořili svatí proroci (Skutky 3:21), jako v zaslíbení daném Izajášovi pro Egypt, Asýrii a Izrael, které se prostřednictvím ostatku v každém národě začíná plnit (Izajáš 19:23-25).
