Tikkun Global
Jerusalem, Israel
Devátý den měsíce avu (tiša b’av) je v hebrejském kalendáři dnem zničení jak prvního, tak druhého chrámu i mnoha jiných hrůz v dějinách Židů. (Datum nacházíme u Jeremjáše 39:2; 52:6 a ve 2. Královské 25:3.)
V tento den se podle tradice čte biblická kniha Pláč. Lidé se postí, pláčou a truchlí. Letos byl devátý den měsíce avu v Jeruzalémě pociťován obzvlášť pochmurně – podobně jako Den smíření. Všude bylo zavřeno. Ve vzduchu byla bázeň před Hospodinem.
Pláč je hluboká kniha, i když se nečte snadno. Je psána starobylou básnickou formou s verši uspořádanými do abecedního akrostichu. Jak je možné, že Jeremjáš uprostřed těch hrůz napsal krásnou báseň? Právě to je součástí jejího významu. Bolest a hrůza se autorovi přelila ze srdce do prorocké poezie.
V básni volá plačící hlas Jeruzaléma k Bohu. Je jako hlas ženy, která s pláčem volá ke svému manželovi či otci. Říká: Zhřešili jsme. Ty nás trestáš. Jsme zničeni. Vše je spáleno na popel. Prokaž však milosrdenství. Pamatuj, že jsme tvůj milovaný lid ve tvém milovaném městě. „Spadla koruna z naší hlavy, běda nám, neboť jsme hřešili.“ (Pláč 5:16)
Prorocký hlas v Pláči nechává splynout v jedinou vlnu pocity proroka Jeremjáše, ducha města, Božího lidu, Boha i Mesiáše. Prolínání perspektiv připomíná Píseň Šalomounovu, avšak s kontrastně souběžným námětem. Pláč je přirovnáván spíše k rozpadlém vztahu, zatímco Píseň Šalomounova k romanci.
Pláč je ovšem kniha víry. Je v ní obsažen stálý prvek naděje a budoucí obnovy. Z větší části však tato kniha vyjadřuje bolest a otřes z obrovského Božího trestu a jeho spravedlivého soudu. Bolest a láska zde splývají v jeden celek.
„Slzy se mi proudem řinou z očí nad těžkou ranou dcery mého lidu.“ (Pláč 3:48)
Cítím tu bolest. Snad ji cítíme všichni. Je to zbožná bolest, žádná sebelítost. Je to vnímání rozpadu něčeho, co bylo kdysi dobré, svaté a drahocenné. Je to bolest v Božím srdci. Nepopírá budoucí naději a obnovu, vnímá však bolest, která tento proces provází. Podobně Ješua oplakával smrt Lazara, ačkoli jeho vzkříšení bylo blízko (Jan 11:35).
Tolik zhouby a bolesti postihlo letos naše národy, rodiny, sbory a domy modliteb; válka, terorismus, džihádismus, lži na sociálních sítích, antisemitismus a antisionismus, sexuální hřích, genderový zmatek, diplomatické bezpráví, akademické zvrácené myšlení, a z toho všeho je nejhorší vzájemná nenávist mezi lidmi.
Podle židovské tradice zavinily zničení prvního chrámu tři hříchy, které Tóra považuje za nejhorší: krveprolití, sexuální nemorálnost a modlářství. Důvodem zničení druhého chrámu byla nenávist bez příčiny („Sin'at chinam“ שנאת חינם). Tento hřích je také pokládán za kořen dalších hříchů.
[Bible skutečně říká: „Nenáviděli mě bez příčiny“ – viz Žalm 35:19; 38:20; 69:5 a Jan 15:25. Je to proroctví o nezasloužené nenávisti vůči Ješuovi.]
Všechna ta bolest a zkáza mi láme srdce. Sám Bůh zakouší nepochopitelnou bolest kvůli našemu sobectví a hříchu. Spojme svá srdce v tomto svatém, truchlivém duchu, i když věříme v konečné budoucí vykoupení.
„Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme, obnov naše dny jak za dnů dávnověkých.“ (Pláč 5:21)
