Ke smíření dochází ve dvojím směru – s Bohem a s lidmi. Smířením s Bohem je evangelium. Ješua zemřel na kříži, aby ukázal obětavou lásku a zaplatil cenu za naše odpuštění. To nás smiřuje s Bohem (2. Korintským 5).
Existuje i smíření mezi lidmi. Smířil-li se Bůh s námi, je naprosto správné, abychom se my smířili s ostatními. Právě zásada smíření s lidmi nás vede, abychom neustále usilovali o jednotu. Motivuje nás k provádění aktivních opatření, které povedou k vyřešení narušených vztahů.
Vztahy narušíme tak, že se jedna strana vůči druhé dopustí něčeho špatného. Může dojít i k tomu, že se jedná o domnělou škodu, jelikož to tak vnímá druhá strana. Ješua nás učí „proaktivnosti“ v obou směrech. Musíme za tím druhým „jít“, ať už jsme ublížili my jemu, nebo on nám, také i když jde o pouhé nedorozumění.
Dětinský přístup v takové situaci znamená zaujmout postoj „on si začal“ (takže já jsem nepochybil a nebudu s tím nic dělat). To je pro všechny z nás přirozená reakce. Ješua nás však učí tento sklon v sobě přemoci. Zaujmout zralý postoj a toho druhého vyhledat, abychom se náš vztah pokusili obnovit.
„Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem …“ (Matouš 5:23-24)
Pokání a smíření mají přednost dokonce i před uctíváním.
I konfrontace v lásce je součástí milosti a víry:
„Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.“ (Matouš 18:15)
V prvním případě některý bratr „má něco“ proti vám; v druhém případě máte něco vy „proti němu“. V obou případech je vaší zodpovědností VYKROČIT jako první. Základem pro smíření je, že na obnovu vztahů vždy vynaložíme nejvyšší možné úsilí bez ohledu na to, na čí straně vznikla chyba.
